Anthropictures - Wayvana expedition

Premiéra na Expediční kameře 2012

2012-03-07T23:40:00.001+01:00

Blíží se první cestovatelská slideshow Expedice Wayvana Peru 2011.

Úvodem krátká poznámka...

Přidal jsem novou stránku o ANTHROPICTURES.

Co je, kdo je a co do budoucna zamýšlí?

... a hnedle pozvánka...

Peruánská Amazonie byla donedávna opomíjená terra incognita. Ta doba se však stává čím dál tím rychleji minulostí. Co na to její původní obyvatelé?

Přijměte pozvání na cestovatelskou přednášku o dvou výpravách na samotnou hranici, životě mezi Ashéninky, hledání podstaty vizuální antropologie a smyslu cest vůbec.

Setkání s Pavlem (Helena je toho času na druhé straně planety) se uskuteční 31. března v mělnickém kině Sokol od 15:00 v rámci festivalu Expediční kamera Mělník 2012.

Dejte o sobě vědět v události na Facebooku.

Kdo pojede autem, je masňák! Pražáci nechte je doma. Bude perfektní počasí a krajina je z vlaku daleko hezčí. Tady máte jeden tip ;)

Na setkání se těší

Borec

P.S.: Vylepšil jsem trochu stránky, tak pište, jak se líbí :)

Shushukiho dary nedary

2012-02-12T13:02:00.000+01:00

Vsadím se o misku masata, že už vám moje vyprávění chybělo. Ponořte se tedy zpět do šelestu listoví a utrhněte si něco z bohatosti pralesa...

"Kitaityri" a první natáčení

Ráno mě probudilo svědění. Bohuželjsem podcenil upevnění moskytiéry, a jak jsem se v noci otáčel, moskyti dostalizajímavý terč - mám rozpíchané koule. Svědí to jako čert. Když zvážím, že tohleráno jsem zase nemohl spát (páté) pro noční můry s Janou, vrnění vos akníkání prasete pode mnou, nočnímu průjmu a nakonec i do 2h hrajícímu rádiusouseda Fernandeze, mohlo by to být i lepší.

Po standardní snídani (rýže plusšpagety) jsme se vyzbrojili na první cestu pralesem. Boty, dlouhé kalhoty,mačeta a sérum - základ výpravy. Když jsem u fotbalového hřiště spatřil Marii,která v ten moment stála v naší cestě, vylekal jsem se, že jívylekáme. Zkusil jsem pozdrav v ashéninčtině a Manny jí vysvětlil, kamjdeme. Světe div se, odpověděla a poté v klidu odešla. Dokonce měla naruce i můj náramek. Zítra udělám další krok. U polí jsme se dočkali dalšíhosetkání. Tentokrát s jedovaným hadem naka naka. Rudá metrová tkanička seodplazila a já si slíbil, že dalšího už fotit nebudu, ale zabiju jako trofej.

Přes dva kopečky, dvě říčky a lovení motýla jako dvě pěsti, jsme došlik Rodriguezovým. Žijí si po svém stranou hlavní vesnice - on a rodinabratra Reného. Kolem běhá asi osm malých „čančit“, kachny a v ohradě ležívelké prase. Právě zpracovávali smotky z palmy piasabba a já neváhal. Dětidostaly fixy (rodiče večer předtím naší nefunkční lampu) a já začal natáčet -konečně. Zachytil jsem celý proces kromě palmy v přírodě a výroby koštěte.K oběma se určitě vrátím. Paní Anna dokonce přislíbila každému z násjedno vyrobit. Snad rozuměla, e chci být u toho. Rodině jsem nafotil spoustufotografií (dokonce i s novou kanoí) a všichni měli z návštěvyradost. Před odchodem jsme byli pohoštěni delikátní papayou a kokosy. Na cestězpět Manny „nakupoval“ v pralese své oblíbené divoké tabasco papričky,citrusy a avokádo. Utrhli jsme také rudou buganvillii pro naší tajemnoubabičku.

S odpoledne přichází rychlásprcha. Po dešti jsem se rozhodl vypravit na krátkou obhlídku k „vesnické“lupuně. Třicetimetrový kolos je dle Shegova vyprávění domovem shushukiho -strážce lesa. Něco na tom asi bude, protože u paty kmene je obří díra vedoucído koruny. Uslyšel jsem odtamtud pištivé zvuky a zašátral po čelovce, abych sipo nich posvítil. Jelikož jsem jí ale u sebe zrovna neměl, zůstává u domněnky,že tam shushuki žije s netopýry. Určitě se vrátím na hlubší průzkum.

Ve 4 hodiny měl přijít Shamburo,takže jsem spěchal zpět. S návratem do vesnice jsem dostal skvělý nápadudělat něco pro komunitu a odklidit spadlou větev na cestě ke škole. Po párminutách usilovného sekání jsem si strhl kůži v dlani. Hold detailníseznámení s rukojetí mačety. Doma jsem ošetřil ránu a čekal. Shamburo aleopět nepřišel. Příští den musí přijít rázné řezy.

Co mi před padnutím tmy ještěudělalo radost, bylo vyléčení Rafikova syna. Jsem zvědav, jak to změní chovánívelkého šéfa vůči nám.

Nečekaný úlovek

Ráno jsme bleskově vyrazili zaMarií. Tohle byl den, kdy se měl náš vztah zlomit. Ukázalo se však, že neníschopna komunikovat ve španělštině, ačkoliv rozumí, a jediný prý vhodnýpřekladatel na blízku byl v té chvíli náš „oblíbený“ Shego. Odběhl opravovatmotor se slovy, ať počkáme. Čekání jsme si tak zkrátili jinou prací a já sipřivodil boláky - pokáceli jsme tentokrát ruku v ruce s Mannym zbytekpadlého stromu, aby se děti v pondělí, kdy začíná výuka, dostaliv pohodě ke škole. Provázel nás uzdravený Rafikův syn, ale postávajeopodál, plnil spíše roli místního supervizora po fungujících antibiotikechviditelně usměvavého.

Vrátili jsme se zpět k Mariia shledali vylidněnou vesnici. Za vzrůstajícího pařáku jsme vyhledali stín av tichosti pozorovali místo tolik vzdálené od jiných. Napadala mě slovabezútěšnost, ale zároveň i klid, vykořeněnost a zároveň sounáležitost. Shego seani po hodině čekání neukázal. Mannyho vybízení k vyčkávání měneuchlácholilo. V každém případě je pozitivní, že Maria by byla ochotnánám vyprávět. No, alespoň si vše může dobře promyslet. Po návratu do naší„rezidence“ nás čekalo nemilé překvapení - rodina na pochodu. Jelikož se vnučkazačala úžeji stýkat (trávit noci u televize a alkoholu) se sousedemFernandezem, prarodiče začali balit na cestu zpět do města.

Celé se to odehrávalo bezjediného slova nám. Namířili jsme si to za Rafikem, který se mezitím vrátilz pralesa. Slíbil, že to probere s bratrem a najdeme novou rodinu.Stěhování je tedy na obzoru. Z úvah nad budoucností mě vytrhlo jehourputné broušení mačet a potutelný úsměv. Po chvíli už jsem neměl pochyby -úlovek! Rozběhl jsem se pro boty a kameru. Stezkou západně od vesnice jsmepronikali do pralesa. Nešlo ztrácet čas, protože moč v těle a poletujícíhmyz neudělají s masem nic dobrého. Minuli jsme obřího velikána,rozpracovanou kanoi ještě zakletou v kmeni (k mému překvapení se hrubéopracování provádí přesně na místě, kam strom dopadl) a našli místo posledníhoodpočinku srnky. Parádní úlovek šéfa vesnice znamenající kolem 15 kilogramůmasa pro rodinu. Poděkoval za mé darované náboje a jal se stahovat. Valí ze měpot, kamera točí o sto šest a za chvíli už můžu nabídnout 15 solů za srstíposetou trofej. Náčelník nejdříve váhal. Radši mi uloví lepší. Tuhle nebožačkutotiž prý trefil tak, že i v opracované části kůže zůstanou díry pobrocích. Chvíli jsem uvažoval jak lépe, než do srdce by chtěl zvíře trefovat,ale to už šlachovitý mužík přispěchal se souhlasem.

Ve vesnici nechyběla oslavamasatem a já se hnedle přeorientoval na jiný proces využívání přírodních zdrojů- jeho přípravu. Jelikož ve vesnici pořád nebyl nikdo plynně mluvícíashénincky, dali jsme si pak s Mannym siestu. On, jako obvykle usnul u čteníjakého křesťanského románu o boji ďábla o naše duše, a já se zahloubal do vyprávěnío amazonském etnobotanickém výzkumu kolegy Plotkina. Před Rafikovou chýší semezitím záři slunce vystavila „má“ kůže a na našem stole v kuchyni pěknýflák masa, náčelníkům královský dar.

Jelikož už se nikdo schopnýneobjevil ani k večeru a rodina ještě toho dne zůstala, poprvé jsme takétrochu pečoval o sebe. Na boláky od moskytů jsem začal lít alkohol a pomazal jekrémem, vytáhl klíště a vypral si v Abujau propocené věci (nemůžu sezbavit dojmu, že tu můj pot voní jinak). Maria už mi zítra neunikne!

A jako bonus, dvě nová alba fotografií v Galerii (popisku u nich budou zítra večer)...
Pokračování, jen co by shushuki řekl švec...

Potenciál alternativních zdrojů energie v Peru

2012-01-15T20:08:00.000+01:00

Nakonec ta zameškaná škola přece k něčemu byla.

Jelikož jsem se z Peru vrátil na začátku listopadu a semestr už byl tou dobou v plném proudu (překvapivě to jde i bez mojí účasti), čekala mě za nepřítomnost od vyučujících jistá "odvetná opatření". Ačkoliv někteří potvrdili, že na Institutu tropů a subtropů je s trochou dobré vůle možné cokoliv, jiní si svou příležitost něco pěkného mi napálit ujít nenechali.

V rámci předmětu Management of Energy Resources in Tropics and Subtropics vedeném neohroženou Ing. Mazancovou, PhD. (pozoruhodná dáma vlevo) tak vznikla dodatečná seminární práce.

Jako pilný student jsem při jejím zadávání o cílovém počtu stran smlouval, ale nakonec se opět ukázalo, že když otevřu pusu nebo začnu něco sepisovat, tak to končívá tak, že musí někdo přiběhnout, aby mě zabrzdil. Devět stran je ale ještě pořád v limitu :)

Asi nepřekvapí, že potenciál alternativních zdrojů v Peru je obrovský. Nemusí však jít (a často by raději ani nemělo) o megalomanské projekty, ale o decentralizované záměry založené na místních znalostech a podmínkách. Vzal jsem to tedy trochu kolem ekonomického boomu a vysvětlil, čím je tažený, maličko zproblematizoval "úžasná" statistická čísla, podíval se na zoubek investicím do vědy a výzkumu, abych se nakonec přes hydroelektrárny a biopaliva prokousal k větrné, solární a geotermální budoucnosti.

Práci nabízím všem, koho zajímá energie a její správné směřování, ale nebyl bych to já, aby nešlo také o Amazonii. Snad se neurazíte, když to bude tentokrát v angličtině.

"Potential of Alternative Energy Sources in Peru" je k přečtení a stažení vpravo.

Obsah:
1. Road to Energy Efficiency
2. Days of Economic Growth
3. Narrow Path towards Development
4. Institutional Framework – One Step Forward
5. Current Status of Renewables
6. Underutilized Boosters of Economy
7. Renewables at the verge of Conquest

Ať se Vám líbí a dobře čte.
Se zájemci rád kdykoliv "podiskutuju" :)

Expedice po časové ose a ještě mnohem dál

2011-12-16T02:29:00.000+01:00

Po divokém návratu do Prahy a několika týdnech "hájení a dohánění" nastává čas nové expedice.

Člověk při ní nepřekoná tisíce kilometrů, ani neodnosí na zádech těžkotonážní batoh, a přesto se může pocit z jejího dokončení rovnat tomu amazonskému. Teď ale stojím teprve na začátku. Jako tenkrát v přístavu před vyplutím.

Adobe Premiere CS5 - můj osud pro dalších pár měsíců.

11 hodin zakletých ve 926-ti záběrech,
974 fotek různorodých kvalit,
1 zaplněný zápisník se žlutými osahanými deskami,
chytré mapy plné barev a čar,
pár megabajtů odborných článků,
a voňavé knížky, jejichž počet raději blíže nezkoumat.

Tohle všechno teď začínám prosévat, seřazovat, ořezávat, vypisovat a jinak upravovat. Práce to bude jistě zdlouhavá, ale zato krásná. Promění se také do různých tvarů. Vidím to totiž tak, že nedílnou součástí života cestovatele-výzkumníka-zvědavce, který by se rád o své zážitky a poznání podělil s ostatními, je uvažování, jak to udělat co možná nejlépe. Háček je v tom, že slovo nejlépe si každý vykládá po svém. Kolik fotek v multimediální show není moc ani málo? Jaké budou základní kameny obhajoby, že běhání s kamerou po lese je vědecká metoda? Ocení divák filmové dílo, v jehož centru není jasně "nalajnovaný" konflikt? atd.

Ono bude nakonec nejlepší nezavděčovat se nikomu a obrátit se sám do sebe. Držte palce, abych tam tu pravdivost našel, všechno to poskládal k sobě a vy jste se tak brzy mohli ponořit do Amazonského příběhu. První kroky už jsem udělal. Krátká závěrečná zpráva z výzkumu pro Institut tropů a subtropů je hotová. Hodnocení vybavení od HUMI také. Balíčky fotografií pro partnery rozeslány.

Nejaktuálnější je nyní překlad a titulkování kompletního materiálu, se kterým pomáhá milovník Jižní Ameriky doktorand ITS Martin Dvořák. Dvoutýdenní snažení o audienci u etnobotanika Zbyňka Polesného a vedoucího diplomové práce Vládi Vernera. Příprava stránky pro výsledky Helenina výzkumu. V neposlední řadě také psaní prvního článku. Nechte se překvapit, kde to vyjde :)

Sledujte nové sekce VIDEO a FILMY, které se sice teprve nedávno narodily, ale už se snaží o první krůčky. Brzy jich určitě přibude.

Wayvana není mrtvá. To jen ty síly, které jí popohání, nebyly chvíli vidět.

Před Vánoci se nenechte převálcovat vršením VŠEHO a VŠECH.

Ať se Vám na té životní "časové ose" všechno perfektně poskládá.

Pavel

Na území Ashéninků

2011-11-10T21:26:00.001+01:00

Po delší odmlce je tu kapitola, ve které Ashéninkové konečně poodhalí svou rezervaci.

Masato a fotbal – velké zkoušky

Jak vypadal náš příjezd anepřijetí hrůzostrašně, vše se dnes obrátilo. Více než zlámanou španělštinoujsem se kapitánovi omluvil. Ten nakonec souhlasil, že se pro nás vrátí. Napsaljsem mu proto dopis pro Helenu do Santa Luz, aby mu za mně dala 360 soles nanový benzín a doplatila dluh. Bohužel jsem to v nastalé finanční tísninemohl řešit jinak, než přehodit odpovědnost za vlastní návrat na kamarádku,která pak má šanci být u bankomatu o dost dřív. Budu na Mateu opravdu musetpočítat a smlouvat, s kým pracovat za peníze a komu nabídnout něco zesvých zásob či pár nábojů do brokovnice. Doufám, že Jilmar slovo dodrží a zaměsíc se pro nás vrátí.

Když kapitán zdárně odrazil,přiběhl člověk od šéfa komunity Rafika, že máme radiohovor se Santa Luz. U hlavníchýše pak odposlechneme poslední věty Miguela Shahuana, který se za nás právězaručil. Přes Mannyho podceňování jeho osoby, v tomto nakonec splnil, comi slíbil a učinil z nás své chráněnce. Ujistil jsem po chvíli Helenu, žeuž to vypadá na dobré cestě, protože nálada ve vesnici se významně proměnila azačal se připravovat tradiční nápoj masato– rozžvýkaná yuka ponechaná ve vodní lázni k fermentaci. Nadšení zashéninckého „piva“ jsem však projevoval jen těžce. Dostali jsme druhou snídaniv podobě rýže a kusu prasete a rozpovídali se s lidmi o všem možném.Náladu zlepšoval i jiný katalyzátor – foťák. Otci se chtěli fotits rodinami i s námi a já slíbil, že připravím rodinné fotografie,které zatavené v plastu zašlu komunitě zpět. Tehdy jsem ještě netušil JAK.

To už nás ale Shamburo odvádí zavesnici na pole, kde se seznamujeme se zemědělským systémem. Pěstovanýmiplodinami jsou hlavně yuka, kukuřice a banány. Lidé, zdá se, potravu mají. Přístupemke zboží ale rozhodně netrpí. Jak se totiž ukázalo později, ve vesnici působíjako obchodník pouze přistěhovalý mestic, který však využívá izolovanostimístních a nabízí například benzín a alkohol za dvojnásobné ceny. Vlastní poleje tedy základ. Na San Mateu vznikají podobně jako jinde - metodou pokácenívzrostlých stromů a vypálení zbytku vegetace. Sousedí proto přímos pralesem, jež je obklopuje. Celá rezervace pak zaujímá rozlohu22 000 hektarů. Na severu sousedí s pohořím Sierra del Divisor - územímkmene Ishkonahua žijících v dobrovolné izolaci, na východě s těžaři ropy adřeva, armádní základnou na jihu a s brazilským národním parkem na západě. Pokudbychom skrze ni pokračovali k severu, došli bychom po dvou dnech na její okraj astřetli se s pozoruhodným úkazem. Nad zeleným mořem zde vyčnívá vulkanický kužel El Cono. Setkání s tímto unikátním biotopem by bylo jistě zajímavé.Já si ovšem oddechl, že je to poté přes brazilskou hranici do nejbližšího městaCruzeiro do Sul další den. Tam totiž směřovaly svůdnické myšlenky méhopřekladatele. Manny se toužil setkat s garottasa pořád mi o brazilských kráskách básnil. Třídenní cesta s nejistýmvýsledkem jej ovšem odradila.

Chýše jsou na Mateu orientoványpřibližně do čtverce. Vzniklý prostor však neslouží jako náměstí, ale jakohřiště. Muži, mnozí i přes týden hrdě nosící potrhané repliky dresů týmůbritské Premiere League, se pomalu začali scházet v jeho středu. Ve třihodiny přišel čas na klasický nedělní fotbal. Vytáhl jsem proto první dar avhodil ho do hry. Manny se se stopkami raději držel dál a věděl proč. Ashénikovétotiž prokázali, že jsou tvrďáci od kosti. Zápas byl řežbou se základnímipravidly. Nějakou dobu se mi dařilo vyhýbat ostrým skluzům, ale pak měsestřelil svalnatý lesník a já se raději začal držet dál, protože hrát bez botproti gumákům nemusí dopadnout dobře. Našemu týmu se nevedlo špatně. Vyhrálijsme první zápas. Druhý jsme sice ztratili, ale skóroval jsem. Od bláta apokopaný jsem si oddechl, že i tahle zkouška, kdy se dívala polovina vesnice,je za mnou. U Rafika bylo zatím rušno. Druhá polovina komunity se totiž opíjelamasatem. Pozvali mě na další várku fotografování a řekli si o lék pro jednohoz hráčů, který ulehal po zápase s horečkou. Skrze dřevěné obloženíchýše jsem si všiml, jak na něj Rafiko fouká kouř čistého tabáku z ubalenécigarety mapacho. To jsem ještěnetušil, že šlo o první demonstraci mocné síly, kterou Ashéninkové tabákupřipisují.

Na závěr dne jsem se poprvé pozpůsobu místních ponořil do chladivých vod Abujaa, abych ze sebe smyl špínu. Řekavšak není jen koupelnou, ale také kohoutkem i pračkou. Z úvah mě vytrhlypokukující holčičky. Odklidil jsem se proto se soumrakem raději do hamaky. Sezápadem slunce se lidé schovali pod moskytiéry a všude se rozhostilo tichorušené pouze zvuky pralesa. Slíbil jsem si, že budu upřímný, příjemný aotevřený novému. Uvidíme, jak se to bude dařit.

Důležité kroky prvního kontaktubyly za mnou. Rozhodující setkání ale měla teprve přijít.

Příjezd učitele a nemoc ve vesnici

Vzbudil mě šílený křik ptáků. Vypadá to, že pravidelný čas vstávání bude v 6:00 s východem slunce a vřískajícími papoušky na druhé straně řeky.

Ráno jsme ovšem mělii jiné překvapení. Přišly se na nás podívat dvě rodiny mužů, kteří se pozdějipředstavili jako Shego a Roldan. První jmenovaný, obtloustlý chlapík s protřelýmpohledem, nepřestával trvat na tom, že je tím nejlepším možným průvodcem pralesemve vesnici, což dokazoval i nasazenou cenou 40 solů za jeden den práce. Netušilovšem, že víme, jaká je ta obvyklá – poloviční. Jeho přístup nás tak náležitěodradil. Situaci jsem však obrátil v náš prospěch a využil ji k otestovaníznalostí obou mužů - k prvnímu ex situ interview nad referenčními fotografiemi druhů, jejichž „příběh“ o sběru,zpracování a využití – cestu od přírody ke kultuře - jsem chtěl na San Mateu sledovat. Vytáhl jsem párcigaret mapacho a dali jsme se dotoho.

Roldan,muž, jenž byl svou příkladnou péčí o zevnějšek unikátem, v případě užití léčivýchrostlin používal nečekaně vytříbený slovník, čímž se stal mým tajným koněm vehře zvané „hledání průvodce“. Oba však znali všechny zmíněné stromy i rostliny avesměs přiznali jejich příležitostné využití, což mi udělalo radost. Přestojsem si rychle začal všímat, že výsledky práce jsou okolo vidět spíševýjimečně. Prvním, co mne vlastně na Mateu po příjezdu udeřilo do očí, bylamateriální chudoba. Přírodní zdroje začaly nahrazovat prefabrikované produkty z města– oblečení, zbraně, plasty – a těch byl nedostatek. Udělalo mi to vrásky,protože to by znamenalo, že bych se za vlastní peníze, které nemám, snažil křísitupadající tradice. Taková akce by byla stejně beznadějná jako neetická, pokudbych záběry prezentoval jako „běžný život komunity“. Rozhodl jsem se tomu dátčas a raději vytáhl tajný trumf – obrázky zvířat typických pro peruánskouAmazonii. Děti se rázem seběhly a všechny z nich rychle poznaly. „Mámetady v řece taky elektrické úhoře, manty, pyraně a krokodýli,“ křičelypřes sebe. Při večerním koupání budu raději ostražitější.

BabičkaMargarita nám naservírovala bohatou snídani a my s Mannym od stoluzahlédli přijíždějící osobu. Ukázalo se, že jde o pana učitele, což mi hnednasadilo brouky k přemýšlení, jelikož „muž slova“ by mohl být dalším z klíčůpři navazování vztahu s komunitou. Rozeběhli jsme se proto hned za ním.Při seznámení působil velmi sympaticky a ihned jsme si domluvili schůzku veškole na kopci. V nastávajícím poledním parnu se v ní objevilapolovina vesnice, kolem patnácti lidí, včetně její nejstarší obyvatelkystařenky Marii. Úplně mě to konsternovalo, jelikož jsme byli varováni, že senás bude bát a spolupráce s ní bude proto nemožná. Já jsem i přesto věřil,že právě ona se stane dalším z „klíčů“. Tentokrát však k mytologickýmpříběhů Ashéninků. Představování šlo dobře. Lidé nesměle vyjádřili svůj zájem av některých očích jsem viděl i záblesky důvěry. Více než o tradici jimovšem jde o ekonomický prospěch komunity. „Coz toho všeho budeme mít?“ zní jednoznačná otázka. Můžu se tomu divit? Pochybuji,že v tu chvíli dokázali plně pochopit ušlechtilé, avšak abstraktní,povídání o ochraně mizejících tradic. Proces kulturního rozkladu a upouštění od„starého“ je, zdá se, v běhu. Dokážu s tím něco udělat? Když jsem poprvéna San Mateu ukázal kameru, stařenka se tiše vytratila. Nic lehkého mě zdenečeká. Setkání jsem přesto opouštěl s dobrým pocitem a Manny dokoncepřiznal, že mu místní lidé a jejich problémy začínají přirůstat k srdci.

Přesodpoledne se snažím číst u vody. Okamžitě mě však obklopí hejno mušek.Mikroskopická tělíčka mi nehlasně přistávají na těle a zapouštějí své sosáky. Vůbecto nebolí. O to horší je ale několikadenní svědění. To ještě netuším, že se těchto„parťáků“ v Amazonii prostě nezbavím. Mizím proto raději zpět pod palmovélisty a zapředáme s Mannym důvěrný rozhovor o moci diktátorů a schopnostiměnit věci k lepšímu. S nadcházejícím podvečerem pak přiběhne žena z vesnice.Synovi náčelníka se prý přitížilo – horečka neustoupila, bolí ho hlava, jehovýkaly jsou bílé a s krví. Vypadá to vážně. Ptám se na curanderu. Prý tu není. Rozhodneme semladému muži pomoci antibiotiky. Nic silnějšího u sebe stejně nemám. Tu sepřipotácí opilý Shamburo s omluvou, že nemůže být naším průvodcem, protožemusí pracovat jako maderero – těžař dřeva.Po Shegovi si škrtám i druhého nadějného spolupracovníka.

Přílišzlých událostí najednou mi zmrazí náladu. Zlepší ji až seznámení s domácímmazlíčkem Rafikovy rodiny makakem pichico.Okamžitě si zamiluji jeho lidský stisk. Ashéninkové nepoužívají pasti. Opice tumusí člověku doslova spadnout ze stromu do klína, aby ji mohl ochočit avychovat. V celé vesnici tak byl pichicosám. Obvyklejší jsou spíše malí zelení papoušci, kterým se říká shamiro. To jejich křik mě každé ránobudil a každý večer posílal „do hamaky“. Než jsem tam po západu slunce zaplul itohoto dne, byli jsme pohoštěni nečekanou návštěvou korpulentního HugaRodrigueze a jeho rodiny. Ihned se pustil do spravování naší nefunkční lampy,vykřikoval, že on je tady reprezentantem země – guvernérem oblasti, a že jehomanželka má ty nejlepší přírodní znalosti.

Jejich osamocený život v pralesestranou komunity mě lákal. Cíl pro další den byl tedy jasný - návštěva uRodriguezových!

Nové album fotografií "Na území Ashéninků" zde v odkazu.

Dvojnásobný start a ne-přijetí na San Mateu

2011-10-25T01:00:00.000+02:00

Tentokrát to bude opět trochu delší. Dejte si kafe a hurá do toho. Začátek byl totiž vskutku "veselý".

Dvojnásobnýstart aneb tanec na špičce jehly

Jak už tos odjezdy bývá, nestíhalo se. Za pět minut dvanáct jsme po několikanásobnémprojíždění přístavišť s plně naloženými motokárami našli našeho lodivoda.Miguel právě dodělával zastřešení lodě a vesele mával. Když jsme vidělikonstrukci z několika latěk překrytých plastovou fólií a mělkou loďku,trochu nás to zarazilo, ale nikdo nic neřekl. Manny a Mariela s maminkouuž čekali opodál. Jakub a já jsme se však ještě rozběhli pro poslední drobnosti– mýdlo a sešity. To snad kdybychom se potili a psali více, než jsme čekali. Seslíbeným povolením k výzkumu od místní kanceláře organizace hájící právapůvodních obyvatel Peru a průvodním dopisem pro náčelníka Ashéninků Rafikadorazil také Noé Ramirez. Popřál hodně štěstí, naskočil na motorku a odjel. Tostejné už zbývalo udělat i nám.

Nezdálo se mi, kdyžShahuano naložil nejdříve střed lodi naším vybavením a pak se přes něj už užchystal rvát barely s benzínem blíže k motoru, takže jsem v záchvatuiniciativnosti skočil do odporné přístavní vody s cílem pomoci mu barelypřenést. Musel jsem si však nadávat, když jsem uviděl, jak mnohalitrové barelyposlušně plavou podél lodi, aniž by o naše věci vůbec zavadily a syn kapitánaje v klidu ukládá na zádi. Když bylo čím živit motor, přišel čas na poslednífotografii a expedice odrazila od břehu.

Měl jsem radost, žese věci pohnuly a konečně jsme opustili město. To jsem však neměl nejmenšítušení, jak blízko jsme jednomu z nejhorších okamžiků našich životů.

Pluli jsme napříčUcayali, abychom pak podél protějšího břehu mohli směřovat na jihovýchod.Ještě, než jsme však dosáhli poloviny toku, projela vedle nás velká loď. Nikdotomu nevěnoval zvláštní pozornost, dokud do nás nenarazila první, druhá a třetívlna. Dostali jsme zásah ze strany a nabrali vodu. Podíval jsem se dozadu nakapitána. S vytřeštěným výrazem vyhazoval jednu naběračku vody za druhou akřečovitě držel kurz. Sáhl jsem po noži, uřezal hrdlo nejbližší plastové lahves vodou a začal vyhazovat také. Bylo to však na nic. Přes už tak nízkýpostranní rantl natékalo do lodi více a více vody. Vůbec jsem nevnímal, cov té chvíli dělali ostatní. Vím jen, že jsem dal kameru Mannymu anesmyslně začal anglicky křičet na loď, kterou jsem zahlédl po našem boku. Touž se k nám collectivo, lodní autobus, jehož motorista viděl naše problémy, pomalupřibližovalo. Voda však stoupala stále rychleji. Najednou bylo všude plno řevua začaly se k nám natahovat ruce. První jsem hodil kameru a pak skočil zaní. S Helenou a Jakubem jsme okamžitě začali vytahovat vybavení a jídlo –navlhlé batohy a promočené krabice. Je to neuvěřitelné, ale nepřišli jsme kroměJakubova nože o nic významného. Jak blízko jsme byli potopení do vírů Ucayalitrefila Helena. Slyšela prý Shahuanova syna říkat, že nám chybělo tak pět vteřin.

Collectivo násodvezlo na první plovoucí benzínovou stanici s poetickým názvem Milushka.Měli jsme sílu se tomu i zasmát. Miguel přirazil svou zachráněnou skořápku avyskočil za námi na betonový povrch. Bylo jasné, že tahle loď pro nás skončila.Asi po hodině emotivních diskuzí, co teď budeme dělat, jsme se rozhodli využítpřívětivosti majitelky stanice a ponechat zde jeden den naše vybavení.S batohy jsme se pak raději nadvakrát nechali Shahuanem dopravit zpět dopřístavu a domluvili s ním a Velou na odpoledne schůzku. Dorazila na ní iJitka, která si přála zapůsobit jako stmelující prvek. Atmosféra byla však dleočekávání hustá. Podezříval jsem Shahuana, že neudělal pro naši bezpečnostmaximum, protože nepřibil připravené postranice, aby zvýšil úroveň rantlů. Nedokázalvšak přiznat část viny a omluvit se. Vela na přímou otázku, zda naše spoluprácepokračuje, i když si najdeme jiného dopravce, odpověděl, že nikoliv, protože bysi nebyl jist naší bezpečností. Jaký paradox, že. A korunu všemu dala Jitka,která celou událost nepřiměřeně zlehčovala a upozorňovala nás, že bez CIFy tonejsme schopni zvládnout. Svářela se v nás neuvěřitelná směs pocitů. Byli jsme odhodlaní hledat řešení i jinde.

Manny na druhý dendomluvil setkání se svým pastorem Listerem. Jak jsem měl příležitost poznat, jeto milý chlapík s mnoha kontakty, které osvědčil i tentokrát. Přes jehopřítele jsme dostali tip na jistého Jilmara Saurina, který se na Abujau narodil,takže mu řeka ani její lidé nejsou cizí. Otázkou ovšem bylo, jak dostaneme zeShahuana nebo Vely naše peníze, protože už za ně byl nakoupený benzín azaplacená střecha. Nebyl jsem si také jistý, zda bude platit moje pracnězískané povolení k výzkumu. Ještě nejistější se tak zdálo přijetí samotnoukomunitou.

Jakub měl starost okvalitu zmáčeného benzínu, takže jsme se vrátili na Milushku, vyzvedli věci apod cenou ho prodali. Ke stanici nás dovezl opět Shahuano, který už tušil, žeje zle. Ačkoliv nám byl Jitkou vychvalován do nebes, ke své smůle opět prokázalsvou neschopnost, když špatně odhadl parkování lodě a trčící kůl mu rozpáralstřechu. Tu pak musel za zběsilého nadávání kompletně rozmontovat. Ve dvoudnech jsme tak měli v jeho lodi dvě špatné zkušenosti, což nás jenutvrdilo ve vlastní cestě. Aby toho však nebyl málo, nevšiml jsem si vzájemnévzrůstající nevraživosti mezi mým překladatelem a čímkoliv, co by jen vzdáleněpřipomínalo pány Velu a Shahuana. Když jsme se dalšího dne stavovali pro zbytekpeněz, které nám slíbil dát Vela ze svého, vyvrcholilo to málem jejichpotyčkou. Další ránou bylo setkání s Goldisem. Manny si nakonec vylilzlost na mně. „This is it, man. It is over. Fuck you.“ Dodneška vůbec nechápu,jak jsem ho dokázal během odpoledne nad cuba libre přesvědčit, ale hrozícíkatastrofu jsem odvrátil. Přišla však další zkouška. Noc před vyplutím seGoldis objevil znovu. Ačkoliv už byla Jitka na cestě do Prahy, nepřišel sám. Vestrachu o naší bezpečnost před krvežíznivými indiány přivedl šéfa pucallpskýchpřekladatelů Davida Chicu, který, ač nám nejdříve Mannyho doporučil, nyní jejměl rozmluvit. Nastala trapná situaci. Můj překladatel seděl ve vedlejšímístnosti a v obývacím pokoji byl mezitím několika lidmi, kteří simysleli, že je neslyší, očerňován. Slyšel však i slova o naší jednoznačnépodpoře jeho osoby. Tím jsme se jasně odřízli od CIFy, které ovšem zůstala věrnáMariela. Vše zůstalo jen na nás.

Jilmar se opravdusnažil. Nechal prohlédnout motor, nainstaloval více příček na sezení apřipevnil bytelnou střechu. Dokonce i cena za jeho služby byla poloviční. Že bycestovní kancelář ShaVela nasadiladrze vysoko? Loď byla navíc přesně stejná, jakou jsem prve bez problémůcestoval na Abujao, takže jsem začal věřit v nás úspěch. Uvěřila nakonec iHelena s Jakubem. Vyrazili jsme. Tentokrát však bez potápění.

Omlouvám se všem,které mám rád, že jsem Vám o této nehodě nedal vědět, ale nechtěl jsem zbytečněstrašit, když už to bylo minulostí.

Ve velevtipném příspěvku sledujte, jak to vidělo GUA-PE.

Ne-přijetí na San Mateu

Když se podařilopřekonat kritický střední proud Ucayali, ulevilo se nám. Tentokrát to tedy naplavání nevypadalo. Kopírovali jsme vysoký pravý břeh s plevelnými palmamia skupinkami rozmanitého vodního ptactva. Řeka se klikatila ve snaze trochu sis motorovými hračkami pohrát a nám bylo dobře. Celé ráno jsem měl zvláštnípocit klidu a cítil jsem ho i z ostatních. Teď už jsme mohli pozorovatprojíždějící monstra i loďky nebezpečně přeplněné banány i lidmi, Jakubneustále fotit Helenu a Manny nic z toho zahloubaný do své knihy nevnímat.Cesta byla konečně tu.

První noc nás zastihlav uzavírajícím se rameni řeky, které už více než přítok Amazonky připomínájezero - na Tamaye Typishce. Ačkoliv jsme dorazili do vesničky Vargas Guerra posoumraku, ihned se nás ujal místní učitel, mile nás pohostil a ubytoval veškole. Dalšího dne už si Helena pohotově začala dělat prostor pro výzkum. Přicestě nahoru jsme tak vyskakovali v jedné vísce za druhou, všem třáslirukama a rozdávali úsměvy. Prostě české studentstvo v akci. Když jsmedorazili na Abujao, cítil jsem se jako doma a hned utíkal za šéfem Ojitosem,jestli by mi nestvořil něco doporučujícího pro Rafika na Mateo. Pokýval a jalse hledat pero. Jeden dopis lepší tisíce formálních povolení, říkal jsem si. Tojsem ještě netušil, že na konci řeky nebudu mít jedno ani druhé a přednáčelníkem Ashéninků mi bude muset stačit moje já. Dokumenty jsem totiž svěřilHelence a zapomněl na ně jako na smrt.

Čárku na mapě jsemza druhou noc udělal v Santa Luz. Mannymu se poštěstilo být pohoštěn„úhlavním nepřítelem“ Miguelem Shahuanem a dával to pochopitelně všem řádněnajevo. Naše středoevropské vychování přehnané reakce nedovolilo a asi jsme sii pomalu přiznávali, že ačkoliv je šéf vesnice celkem bídný lodivod, na soušivystupuje sympaticky. Pustil nám totiž na dobrou noc kolekci filmů s DolphemLundgrenem. To už jsem věděl, že ráno odjíždím sám. Helena s Jakubem mi povečeři řekli, že se rozhodli zůstat na dolním toku a oproti plánu nepokračovatv nejisté cestě vzhůru. Silné deště ještě nepřišly a hrozilo, že by secestou tam a po pár dnech i cestou zpět jen protrápili. Manny to hodnotil, že„nepřítel“ zvítězil, jelikož nás našeptáváním rozdělil. Oba byli rozhodnutí.Smutně jsem kývl rameny a šel zápasit se zavěšením hamaky.

Průtrž mračen přišlahned dalšího rána. Chtěl jsem přesto co nejdříve odjet. Ve spěchu jsmevyhazovali vybavení z lodi a vyrovnávali peníze. Rázem jsem natolikzchudnul, že jsem si to v tu chvíli ani nestačil uvědomit. Nedostatekfinancí měl být jednou ze zkoušek života na San Mateu, kdy si každý chtěltrochu přilepšit a cizinec se zdál být tím nejjednodušším způsobem. Celéloučení v Santa Luz bylo takové podivně melancholické. Dívali jsme se asivšichni do budoucnosti, jež se najednou měla rozjet dvěma směry. Popřál jsemsvým přátelům hodně štěstí a vydal se vzhůru.

Když se déšťutišil, míjeli jsme právě dvojici mužů zápasících s utrženým startéremmotoru. Jilmar zastavil a nabídl jim své vybavení, které pohotově vylovilz útrob lodi. Nestačil jsem si ani odskočit, a už jsme zase jeli. Šlototiž jen o drobnost. Smějící se pánové v oranžovém nás okamžitě předjelia zmizeli za zatáčkou. Aniž bych to tušil, přispěli jsme tímto činemk plundrování Amazonie. Pomohli jsme totiž zaměstnancům olejářskéspolečnosti Geokinetics, jejichž kolegové nám pak ze břehu vesele zamávali. Kamaž jejich ruka dosáhne, skupují v peruánské Amazonii rozsáhlé koncese na těžburopy a dřeva. Jak mi Ashéninkové později prozradili, ani ve své rezervacinejsou v bezpečí, protože zákony jsou v Peru od toho, aby se porušovaly.Loknul jsem si radši rychle kapitánovy chuchuwasi.Naplnila mě hořkost provázená teplem, které se mi rozlilo po těle. Tatovyhlášená tradiční medicína šesti nutných přísad louhovaných v litru alkoholuaguardiente de caňa (kůra stromů clabohuasca, canela de monte, sangre de grado,míza stromu copaiba, med a pyl) perfektně zabírá při nachlazení, bolestikloubů, bronchitidě a celkově dodává energii. V případě vážné nemoci sedoporučuje i dieta – žádný citron, vepřové, pálivé papričky a sex. Když mi tomilá stařenka Victoria de Castillo toho dne ve 28 Julio vyprávěla, jenom miškrabala propiska. Tohle bylo přesně to, proč jsem přijel.

Na řece se kvůlilupičům nedoporučuje jezdit za tmy, takže jsme za soumraku zastavili unejbližšího osídlení. Říkal jsem si, že by to s koncem třetího dne cestymohlo být Libertad - osada o dvou Ashéninckých rodinách. Za ní se totiž řekastáží k severovýchodu a vesnice končí. Nahradí je den plavby houstnoucívegetací padající z vrcholků nejvyšších stromů. Už jsem se nemohl dočkat. Poprvní noci v opravdové slaměné chýši na čtyřech nohách a bez stěn přicházíodjezd. Zjišťuji, že jsme do Libertad ještě zdaleka nedojeli. Přívětivá rodina zaskočená přítomností cizince byli přátelé našeho kapitána Jilmaražijící stranou vesnického života. Poděkovali jsme společnou snídaníz našich zásob a odjeli.

Tohle místo mělobýt první, kde už nenajdu latrýnu. Na záchod jsem byl poslán do přírody. Skočilijsme pak rychle do lodi, aby už byl čtvrtý den cesty tím posledním. Plavilijsme se skrze neskutečně fotogenické stromové soutěsky tyčící se až do nějakýchtřiceti metrů. Doháněl jsem poslední resty při vylaďování metodologie, itinerářea diáře vůbec. Soutěsky po chvíli zmizely a kmenů v řece přibylo. Spustilse navíc nepříjemný déšť, takže nastoupilo tlačení lodi v pláštěnce. To užjsem tušil na blízku říčku Sungarillo, na jejímž soutoku s Abujaem mělažít Jitkou vychvalovaná curandera -léčitelka. Přál jsem si s ní během výzkumu pracovat a cestou nahoru jípozdravit. Namátkové vyskočení z lodi ale nic nepřineslo. O chvíli pozdějise od rodiny na břehu dozvídáme, že jsme to asi před půl hodinou přejeli.

San Mateo sepřiblížilo. Za zatáčkou vyhlédne skupina chýší na kopečku a já spatřím náš cíl.Než stačíme obkroužit vesnici, v rameni řeky potkáme člověka, který sesnad v budoucnu stane naším průvodcem. Představuje se jako Shamburo. Jenízkého vzrůstu, tmavovlasý a s řídkým knírkem. Tento muž pokukující chytrýmaočima prováděl pralesem Jitku. Přivádí nás do podmáčeného kopce k prvníchýši. Přistoupí k nám muž s rozepnutým poklopcem a havraními vlasy.Neúprosně nás začne zpovídat a zpochybňovat každé naše slovo. Manny se ovšemdrží. Snažím se vysvětlovat, co vše o komunitě vím, o smyslu výzkumu a takdále. „Studenti sem přijíždějí a nikdy odnich nevidíme nic nazpět. Ty máš být jiný?“ Je těžké tomu čelit, ale Rafiko(ano, k našemu překvapení náčelník Ashéninků na avizované setkání šéfů vesnicna řece Abujau neodjel) shrnuje, že se uvidí zítra. Shamburo nás odvádí kchýši, v níž máme být pro tento večer ubytováni. Jde o překvapivě velkéstavení, v němž bydlí mladá vdova s malým dítětem, kterou právěnavštívily prarodiče. Stěhujeme se tak na vyvýšené podlaží pod střechuz palmových listů shapajy. Jakpozději zjišťuji, k pokrývání se tu nepoužívají listy irapaye, ale lépe dostupného příbuzného druhu. Po večeři obhlížímprostě vybavené obydlí sdílené lidmi i zvířaty (včetně třech domácích mazlíčkůpapoušků shimiro), když tu mě zvedneod stolu křik zpoza řeky. Ukáže se, že jde o mračno „diskutujících“ ptáků,kteří právě přiletěli na své tradiční noční hnízdiště nedaleko v pralese. Randálto byl tak výjimečný, že bylo více než jasné, že se tím směrem brzy vypravím naobhlídku. Pokud nás samozřejmě komunita přijme.

Nastal čas domluvits kapitánem podmínky návratu, protože se druhého dne chystal zpět doPucallpy. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se dozvěděli, že dosudpořízených 40 galonů stačí více méně jen na cestu nahoru, ale pro cestu dolůpotřebujeme ještě 20. Jelikož jsem po Helenině změně plánu dost silně zchudl,vedl jsem s Jilmarem až příliš vratkou diskuzi o penězích. To urazilo jehoperuánskou čest natolik, že se pro nás odmítl vrátit a odešel od stolu. Bylijsme v šoku. Ještě před rozhodnutím o našem osudu mělo jediné spojenís civilizací odjet. S Mannym jsme zasedli nad svíčkou a začalispřádat plán, který v hraničním případě uvažoval i o okamžitém opuštěníkomunity.

Rozhodl jsem se Jilmarovi ráno omluvit a doufat, ve své štěstí.

Pokračovaní po Yuruá...

Fotogalerie ZDE.

Před dalším odjezdem NÁVRAT

2011-10-24T07:22:00.001+02:00

Vratká bárkapřirazila do rozbahněného pucallpského přístaviště. Hluboce jsem si v tuchvíli oddechl a poděkoval neznámým silám, které nás nutně musely provázet,protože čelit tolika změnám, nejistotě a občas i nepřízni, a přesto naplnitsvoje cíle, udělat něco navíc a nakonec si celé dobrodružství i užít, to nemůžebýt obyčejná náhoda.

Ačkoliv jsem se nestal učedníkem šamana a nepotkal anivládce pralesa jaguára otorongo,zahnízdil se ve mně silný respekt k vědění, které byli lidé žijící podpříkrovem nevyzpytatelného oceánu zeleně schopni nashromáždit a přenést až dodnešních dní.

Hlavní částexpedice Wayvana dopadla úspěšně. Helena a Jakub sice až na San Mateo nedojelia do Pucallpy se vrátili o dva týdny dříve, udělali však ve třech vesnicích nadolním toku Abujaa důležitý kus práce, když dotazníkovou metodou vyzpovídalijejich početnější obyvatelstvo na mírů využití přírodních zdrojů a výsledky pakdoplnili o průzkum na trhu ve městě. Jejich divoká cesta napříčlatinsko-americkým kontinentem už nabrala směr Bolívie a Chile. Určitě sevyplatí ji sledovat na osobním GUA-PE blogu.

A co teď čekáplnovousem obdařeného Borce? Plánovaný výstup na Machu Picchu se odkládá naneurčito. Opět mě totiž volají Ashéninkové a tentokrát ještě hlouběji do Amazonie.Kolega Jirka Lipenský, který se mnou byl na návštěvě pěstitelů bijao a sběračůaguaje, totiž prohlásil, že má zamluvená dvě místa v úterním letu do Breú.Nic mi to neřeklo. Když ovšem spustil, že poletíme do odlehlého distriktuYuruá, po Peru známém hlavně ze dvou důvodů – pralesem, kam se podíváš apůvodními obyvateli žijícími stále tradičním způsobem, nebylo o čem přemýšlet.Je to skvělá příležitost porovnat míru kulturní ztráty v rámci jednohoetnika na dvou odlišně dostupných místech. Napadají mne otázky jako...

Sbírají, zpracovávají a užívají Ashéninkové na Yuruákořeny palmy huasai stejným způsobem jako jejich sousedé na San Matteu?

Neznají například způsob, jakým získat vlákna palmypiasabba či mízu stromu copaiba, aniž by to vedlo k jejich zničení?

Sdílí jejich kosmologie vztahující se k pralesu stejnéživočišné a rostlinné druhy?

Jelikož půjde jen onávštěvu na pár dní, nemůžu očekávat definitivní odpovědi. Doufám všakv nápovědy. V každém případě to obohatí dokončený výzkum na SanMateu.

Uvažoval jsem, jakse s Vámi o zkušenostech se životem mezi Ashéninky (sami trvají na přesnémvyslovování É) podělit co nejlépe. Jelikož byl každý den jiný a vždy něčímpřekvapivý, rozhodl jsem se spolu se závěry výzkumu postupně zveřejnit také svédeníkové zápisky. Jsou plné lehké disgrafie, neohrabaného slovosledu a syrovéreflexe bez odstupu, protože jsem se k uplynulému dni vracel praktickyokamžitě. Snad pro Vás amazonská realita den po dni nebude příliš úmorná adostane se Vám pod kůži jako mně.

Zprávy z Perunekončí. Spíše naopak...

Pokusím se stihnoutprvní fotografie a první kus deníku ještě před odletem do Yuruá.

Mějte se skvěle

Poprvé v pralese aneb mezi sběrači aguaje a pěstiteli bijao

2011-09-23T17:30:00.000+02:00

Když jsem minulý týden nabídl Jorge Velovi, že sirád zpestřím přípravy expedice víkendovou cestou na Abujao s cílem natočitdva krátké dokumenty o pěstování a sběru místních plodin, neměl jsem nejmenšítušení, jaké dobrodružství mě čeká.

PROTI PROUDU

Slunce nemilosrdněurčuje tempo dne. V 15 hodin výheň kulminuje, což ovšem Peruánci rádizaspí příjemnou siestou, kterou si někteří dopřávají i přímo na ulici. Ti,kteří si to mohou dovolit, se proto snaží své aktivity vtěsnatdo dopoledních a pozdně odpoledních hodin, kdy je žárnejmenší. Přístav je ovšem výjimka. Ačkoliv se ještě v pátek v 6htopí v ranním šeru, na nábřeží už začíná propukat obchodní ruch, kterýneskončí až do večera. S Jirkou, brzkým doktorem přes agrolesnictví, se proplétámemezi lidmi k naší zastřešené pekepeke. Tak se v Peru říká štíhlým loďkám podle jejich burácivého, alepo čase uklidňujícího, zvuku motoru.

Řeka je svýmvymíláním a ukládáním sedimentů živoucím organizmem, který si stále razí novoucestu. Zhruba po čtyřech hodinách jízdy vplouváme úžinou do bývalého tokuUcayali, který však vytvořil uzavírající se rameno a brzy se stane jezerem. Scenériepřipomíná lagunu. Kolem poletují volavky a rostou vysoké elegantní dřeviny,jejichž větve trčí jako deštníky. „To je takový dřevěný říční plevel,“ kontrujeekonomicky Jirka a dodává, že jde o pionýrské stromy cetico (Cecropia sp.),jejichž potenciál využitelnosti je v současnosti mizivý. Z povídánínás vyruší Noé Ramiréz Flores , supervizor CIFy, který jede spolu s kolegyníAriana Schelamauss Alvarado hodnotit řešení dvou rozvojových projektů. Vyskakuji s kamerou afoťákem na příď lodi a napjatě čekám na ústí.

Myslím, že to mám. Dynamickýzáběr vodních travin, loď zatočí vpravo, břeh mizí a před námi se rozprostřeklidná hladina Abujaa. Po chvíli zastavujeme a necháváme se unášet proudem. Jeto okamžik, jako kdybych zvuky přírody nikdy neslyšel a někdo je v mžiku narázstvořil. V momentu mi dochází, že tohle je pouhý začátek. Během víkendové cestyse podíváme stěží do sedminy řeky. Co bude asi čekat na jejím konci?

Tam, kde dřevěnédomky se střechami z listů palmy irapay(Lepidocaryum tenue) čas od časuvykouknou zpoza vegetace, vídáme kotvící loďky, koupající se děti a pracujícíženy. Na 160-ti kilometrech řeky zde žije okolo 400 rodin shipibského,ashaninckého a v drtivé většině mestického původu. Živí se převážněpěstováním rýže, brambor a manioku, jejichž znalosti kultivace si s seboupřinesli a „přesadily“ je do podmínek tropického nížinatého pralesa. Pokračujemedál v plavbě. Období sucha si však vybírá svou daň. První, druhé a třetízaseknutí v písku a já začínám uvažovat, zda bude vůbec reálné za týdendoplout až na San Mateo. Teď je ovšem třeba neztrácet čas, skočit do vody atlačit. K cíli cesty se i přesto prokoušeme až v 18 hodin, kdy sezačíná stmívat. Následuje bleskové přivítání s hlavou vesnice Abujao panemOjitosem, předání oblíbeného daru cigaret mapachoa zalehnutí pod moskytiéru. Další den bude dlouhý.

DVOJITÉ PŘEKVAPENÍ

Není prales jakoprales. Mezi vysokohorské a nížinaté se vtěsnal také zvláštní typ, jemuž se vPeru říká aguajal. Jeho hlavnímpoznávacím znakem je zatopení v období dešťů, bažinaté podložív období sucha a všudypřítomná hustá vegetace. Těžko říct, zda byla prvníslepice nebo vejce - jestli se dříve pojmenovalo prostředí nebo palma aguaje (Mauritia flexuosa), jež toto prostředí vyhledává. V každémpřípadě bylo cílem prvního dne dokumentovat management 120-ti hektarů parcely,na níž roste a sběr jejích plodů.

Před příchodem do pralesase kvůli natáčení za celou skupinou zdržím. Je jasné, že sebou musímpohnout. Nevěnuji proto zaslouženou pozornost stromovému patru hradby, dojejíhož nitra se chystám vstoupit. S očima upřenýma na pěšinu přešlápnupadlý kmen a ustrnu. Ve chvíli jsou všichni zpět a pozorují vyhřívajícího se cascabela (Crotalus sp.). S Jirkou bez dlouhého přemýšlení o bezpečnévzdálenosti vytahujeme foťáky a přibližujeme se. Slavné jsou poslední okamžikyživota tohoto prudce jedovatého chřestýše. Nalezený had musí zemřít. Takové jepravidlo. Než stačím doříct, že bych si ho rád nechal, jeho mrtvé tělo letíz mačety kamsi do podrostu.

Jak postupujemehlouběji pralesem, terén se stává obtížnějším. Přelézám, podlézám, vyhýbám se,zapadám ale stále do bahna. Kdyžzastavujeme, žasnu nad lehkostí místních, které nezdobí ani kapka potu. Konečněpřicházíme na místo prvního sběru. Jako střela, tak rovné a hladké jsou palmy aguaje, pro jejichž plody se musí ažnahoru do třicetimetrové výšky. Pedro, jeden z mladších sběračů, se začnezaplétat do provazů, které ho k nim přiblíží. Systém je jednoduchý aefektivní – povolit, posunout a utáhnout horní provaz, povolit posunout autáhnout dolní provaz. Po deseti minutách začínají pod palmu dopadat trsyobalené tmavě červenými plody. Ta nejlepší palma jich dokáže vyprodukovat ažšest pytlů s výkupní cenou 60 solů (cca 400,-) za jeden. Kdo by řekl, žev jiných částech země se pro těchto pár pytlů na refresco, zmrzlinu nebo aguajínucelá palma jednoduše pokácí.

Postupujeme se skupinou hlouběji k dalšímpalmám, kolem nichž se začínáme s Jirkou toulat a pořizovat fotky. Naprosto nám unikne hřmění bouře, která se k nám blíží. Žádáme o průvodce, a když začnou dopadat první kapky, ve spěchu vyrážíme k lodi. Svýmipoznámkami stylu „zatím to jde“ jako bych mračna rozhněval, což bez pláštěnkynení dvakrát rozumné. Déšť sílí. V předklonu kryji tašku s kamerou aklopýtám bažinou. Provazce vody mě v momentu promočí na kost a naplní mibrýle. Jde o čas, ale prostředí mi vůbec nepomáhá. Jirku i průvodce jen občas zahlédnuv dálce a zaslechnu zoufalé otázky, jak je loď ještě daleko. Odpověďneslyším. Jednou se však zdrží déle. „Tady se hraje o 160 000,“ křičím naJiřího zoufale. Vytahuje tenkou pohotovostní fólii a háže mi ji. Cestase zdá nekonečná. O to větší cítím úlevu, když v bezpečí lodi vytáhnusuchou kameru.

VE STÍNU STŘÍBRNÝCH LISTŮ

Se zalepenýma očimačvachtáme bahnitou cestou kamsi nahoru podél řeky. Moc nechápeme, kam násv půl šesté ráno Noe s Arianou vedou, ale nic jiného nám nezbývá.Bahno po chvíli vystřídá stezka lemovaná pastvinou. Ranní mlha tajemněukrývající zástupy stromů však zůstává. Neustoupí ani v okamžiku, když sepřed námi rozevře zčernalá mýtina, na níž vesničané odklízejí poslední zbytkyspáleného pralesa. „Udělali jsme to kvůli přemnoženým hadům a klíšťatům,“ říkámi na kameru prezidentka asociace pěstitelů bijao(Calathea lutea). Noé zuří. CIFA setotiž v povodí Abujaa snaží prosazovat alternativní program pro pěstitelekoky zaměřený na komercionalizaci existujících druhů, které jsou pro oblast charakteristické.Jednoduché rozložení názvu řeky a - bujao(k bujau) napoví hodně.

Calathea se vyznačujenetradičním „cigaretovým“ tvarem květů. Pozornost přitahují také její enormníoválné listy, díky nimž dosahuje výšky až tří metrů. Ačkoliv mají léčivýpotenciál, v Peru se předně využívají v tradiční kuchyni. Perfektněprospívá v mírném stínu, který jí dokáží poskytnout přilehlé stromyvně moderního agrolesnického systému. To ovšem mnozí pěstitelé nechtějípřijmout a dále zatvrzele pálí nové a nové hektary pralesa, protože typředcházející, už tak omezeně úrodné, po pár letech půdní eroze způsobenésilnými amazonskými lijáky nepřinesou nic jiného než plevelné traviny. Jakdeprimující muselo být pro Bohdana Lojku a jeho kolegy z Institutu tropů asubtropů neustálé opakování: „Nepalte si prales pod vlastníma nohama.“

Od neřízenéhožďáření uplynulo dvacet dní a příroda se začala vracet na své místo. Zjednoho listu cosi přebíhá. Jirka přispěchá s mačetou amravenec izula (Paraponera clavata) na ní dobrovolně přeskakuje. Zůstáváme vestřehu, protože tento třícentimetrový „drobek“ dokáže vedle horečky způsobit icelodenní paralýzu zasažené končetiny. V Jižní Americe je proto známýpod poetickým názvem hormiga veinticuatro(mravenec 24). Jehokousnutí je navíc natolik bolestivé, že jej indiáni brazilského kmene Satere-Mawevyužívají k iniciačním rituálům válečníků. Do rukavic vytvořených z listů jichdesítky zašijí, a jakmile se mravenci proberou, mladík s nimi na rukou musízhruba deset minut vydržet tančit. Obřad se v roce několikrát opakuje. Najeho konci se pak zrodí bojovník s neobvyklou imunitou vůči jedům.

Po obědě ve vesniciopět nasedáme do peke peke apřejíždíme tentokrát jen pár metrů na druhý břeh. Dona Miguela, který nás vítá,zdobí řezané rysy, rázná chůze a delikátní práce s mačetou. Za chvíli užse můžeme před odpoledním sluncem schovat pod rozlehlé listy „jeho“ bijao. Pohled je to daleko rozmanitější,protože zde se pěstuje ekologicky, agrolesnicky a hlavně „udržitelně“. Tentomuž jde ovšem ještě dál a snaží se o propagaci vzácného cedru (Cedrela odorata). Zasvým palmovým domkem má malou školku a vzrostlé stromky sází zpět do pralesa.V dálce mi také ukazuje gigantické shivavaco(), jehož dřevo je natolik husté a tvrdé, že vůbec neplave. Tento fakt jejvšak často zachraňuje od pil těžařů. Opouštím Dona Miguela s pocitem, žeby si Amazonie zasloužila víc takových lidí, jako je on.

Ačkoliv šlo „jen“ o víkendovou cestu, ty dva dny bylyúžasně intenzivní. Helena a Jakub ve středu konečně dorazili, takže už našemupondělnímu vyplutí nic nebrání. Snad až na ten nevyzpytatelný stav vody. Jakale říkám: „No guts, no glory.“

Omlouvám se zaextrémně dlouhý článek. Nemohl jsem si pomoci a sypalo se to ze mě samo. Kdopoctivě dočetl až sem, ať nechá vítězný vzkaz :)

Držte nám palce. Uvidímese za měsíc přátelé.

P.S.: Všechny fotky opět na Picase!

V bráně do peruánské Amazonie

2011-09-14T12:28:00.000+02:00

První dojem z Pucallpy jeomračující. Pravoúhlé ulice překypují láskou obyvatel k barvám, kterou byjim záviděla paleta nejednoho abstraktního malíře. Od plakátů a reklam, přesvývěsní štíty až k motokárovým „taxi“ - žádná barevná kombinace není tabu.Nejen, že město slouží jako největší překladiště vytěžených surovin v Peru, aletaké jako odbytiště levného zboží z Asie. Rozmanitost je tak násobenakrámky o pár metrech čtverečních, do nichž se gringo skoro bojí vstoupit, protože už tam pro něj přes všechno toúžasné zboží nezbývá moc místa. Ať jde o rýži nebo mobilní telefon, obchod sepovětšinou odehrává napůl na ulici, kterou obchůdky svými poposedávajícímiprodavači, plachtami proti slunci a rozvěšeným artiklemnemilosrdně okupují.

Stopnu si jednuz motokaros a v minutě seza sol (6 Kč) ocitám v pucallpském přístavu – alfy i omegy ekonomikyměsta. Jelikož doznívá období sucha, vody Ucayali jen líně olizují břeh, kterýse na straně náležící Amazonii táhne do odlesněné dálky. Na straně druhé jerušno. Propocení mesticos sinakládají na záda obří trsy banánů a s buldočí zarputilostí stoupají doprašného svahu. Za jednu várku dostanou 50 centimů. Za celá desetiletí sejejich způsob práce nezměnil, protože se nenašel nikdo, kdo by navrhl technickéřešení, které nezmizí pod nánosem bahna naplaveným v období dešťů. Tehdy totižřeka stoupne až o sedm metrů.

Již v pátekbudeme proti proudu stoupat k jejímu 250 kilometrů dlouhému přítoku – řeceAbujao – na jehož konci se nachází ashanincká terra indígena s vesnicí San Mateo. Tato zóna dotýkající sehranic s Brazílií leží u úpatí masivu Sierra del Divisor, jež bylv posledním desetiletí objektem zájmu nejen těžařů a pěstitelů koky, aletaké vědců a ochránců přírody. Ti zde pod záštitou mezinárodního projektuprovedli v roce 2005 obsáhlou biokulturní inventarizaci. Z hlediskageologického, botanického, zoologického i kulturního – rozkládá se zderezervace dobrovolně izolovaného kmene Ishkonahuů – byly její výsledky i naAmazonii natolik neobvyklé a jedinečné, že vyústily v iniciativu zaustanovení národního parku Sierra del Divisor. To už se ke konci 90. letpovedlo v Brazílii. V současné době, kdy peruánské hlasy stále čekajína vyslyšení, se pokusí zasadit vlastní kamínek do soukolí exploatačníekonomiky i projekt Wayvana.

Od svého příletu sesnažím připravovat vhodnou půdu. Skutečností, kterou ovšem nezbývalo nežpřijmout, se stalo odstoupení Veroniky Jelínkové od přímé cesty do Peru. Jelikožv době prázdnin pracovala na rozvojovém projektu ITS v Etiopii, rozhodlase nakonec svou „africkou misi“ prodloužit. Jak to bude s částí jejíhozáměru, to se rozhodne až po příjezdu Heleny a jejího přítele Jiřího Žáka doPucallpy, což by se mělo stát v nejbližších dnech.

V každémpřípadě nám z lokálních partnerů přislíbila podporu organizace Centro de Investigación de FronterasAmazónicas, která prostřednictvím Ing. Jorge Washingtona Vely Alvaradapomůže projektu při žádosti o povolení u organizaci CIAMACu a ARPAU – hájících zájmy Ashaninku. Nezištné pomoci se mi takédostává od doktorandky ITS Jitky Krausové, za jejíž asistence sestavuji seznam vybavenía proviantu počínaje antisérem proti hadímu uštknutí a konče přeslazenýmiovesnými vločkami Avena. Že prý pro udržení dobré pracovní nálady. Jitka mitaké pro expedici doporučila průvodce Mannyho a znalce Abujaa lodivoda MiguelaShahuana. S peruáno-američanem Mannym jsem se setkal a byloz toho dvouhodinové povídaní o pralese a boxu. Za dobré znamení taképovažuji jméno Shahuana [šavano], které se nepřeslechnutelně podobá „západnímu“ označení pro léčitele aspirituálního vůdce, jehož moudrost a znalosti přijíždíme do Amazonie vyhledat.

Cesta získáváhmatatelné obrysy, což mi dělá velkou radost. Před naším měsíčním pobytem uAshaninků na San Mateu se ještě ozvu.

Děkuji za Váš zájemo projekt Wayvana a zdravím všechny, kdo na nás myslí.

Fotografie z prvních průzkumů Pucallpy jsou ZDE a také v novém odkazu do fotogalerie přímo na hlavní liště.

WAYVANA 2011: Rozloučení pohledem do expedičního batohu

2011-09-03T21:36:00.001+02:00

Tak a je to tu. Pozítří v 18:05 odstartuje z pražské Ruzyně sedmnáctihodinový let se dvěma přestupy směr República del Perú. Zanechám za sebou odpornou ekologickou stopu, ale věřím, že smysl expedice jí alespoň částečně umaže. Poslední příspěvek bude čistě z řádu praktických a měl by napovědět, co by se mohlo jednou na cestu do tropů hodit Vám.

Co cestovatel, to jiný názor na základní kámen úspěšné výpravy. Podle mého rozhodně nesmí chybět kvalitní boty, protože komu se špatně jde, ten nikam nedojde, a když už dojde, další den zapláče. Firma TILAK nám v zastoupení firmy MEINDL pro ČR poskytla dva páry kombinovaných pohorek Peru GTX (stylový název, že), které jsou nadstandardně lehoučké. Kůže, "goráčová" podšívka ani vibramové podrážky však samozřejmě nemůžou chybět. Do batohu ještě přibalím tradiční sandále SOURCE Stream, které už před třemi lety přežily test, na který ani v nejmenším nebyly stavěny - orientační cross-country běh. V Pucallpě pak doplníme Svatou Trojici o obyčejné holínky.

Ačkoliv mám v plánu na místním trhu nakoupit i několik triček či košil plných peruánské barvitosti, to abych lépe zapadl do davu, ty nejdůležitější části oblečení povezeme už z HUMI, které se k nám zachovalo vpravdě nad očekávání a nám nezbývá, než poděkovat. Z nabídky české značky prověřené dvaceti lety na trhu jsme si tak mohli vybrat například rychleschnoucí elastické kalhoty Nile, celorozepínací flísku Klondike nebo ultralehkou větrovku Dynamic. Všechny části oblečení spojuje perfektní prodyšnost, která dovolí tělu dýchat i v náročných podmínkách. "Jsem smějící se osel!", bude už z dálky volat svítivá oranžová mého trika.

Dalším, kdo vyslyšel volání amazonských dálek, je firma FERRINO. Expedici totiž vybavila stanem Makalu 3, který by se ve slovnících mohl uvádět jako synonymum ke slovu "nezničitelný". Jeho vnější konstrukce a rychloupínací systém zajistí stabilitu ve všech klimatických podmínkách i ročních obdobích. Uvidíme, co na to opičky v Peru. Upřímně ovšem doufám, že nebudeme ve stanu žít celé dva měsíce a dočkáme se také nějakého dřevěného přístřešku. Pro tuto příležitost jsou na seznamu pucallpského nákupu také houpací sítě - hamaky. V každém případě je stanový "set" doplněn o spacák Husky (12 °C komfort postačí) a osvědčenou "samonafukovačku" High Peak Elco-Lite.

Chvilku jsem moskytiéru Zanzariera od FERRINA testoval na naší zahradě. Postavil jsem se pod ní a pozoroval beznadějně dorážející hmyz. Byla to celkem zábava, takže čekám, že na podobné dovádění bude u Ashaninků stát fronta dětí.

Ročně malárií onemocní každý čtrnáctý obyvatel planety. Pokud zemře, byl v drtivé většině případů Afričan, protože je léčba pro rozvojové země stále velmi nákladná. Prevence proti nejrozšířenějšímu infekčnímu onemocnění se ukázala být tou nejúčinnější zbraní. Vedle moskytiéry, která v noci chrání před komárem rodu Anopheles, jež v sobě může původce nemoci přenášet, je více než doporučená denní aplikace repelentů. Ty v sobě obsahují aktivní látku DEET, která činí člověka před komárem "neviditelným", protože maskuje jeho pachy. V diskuzích jsem našel dobré reference na firmu LEROY a její výrobky Predator, které jí obsahují 50 % resp. 25 %, což je až pětkrát víc oproti konkurenci.

Ti úzkostlivější můžou preventivním způsobem aplikovat také antimalarika. Člověk v tom případě bere tabletu denně po celou dobu pobytu. Zaprvé bych se nedoplatil a zadruhé to pan doktor Rutsch v Centru cestovatelské medicíny ze zdravotních důvodů ani nedoporučuje. Mám tak s sebou pro případnou léčbu na místě tabletky Malarone, proti "inkově pomstě" průjmu Ercefuryl (ano, podlehl jsem) a v případě zánětů antibiotika Azitromycin. Oba poslední léky jsou pouze na předpis obvodního doktora. Nechybí ani klasický "všelék" Paralen. Aby toho nebylo málo, tak jsem prošel i očkováním proti břišnímu tyfu, žluté zimnici a hepatitidě A+B. Snad si to nebude brát šaman osobně, že bych mu snad nevěřil.

V obsahu batohu jsme pokročili až k drobnostem, které běžně obcházejí mojí koupelnu širokým obloukem. Tedy snad kromě té zubní pasty. Na výzkumy s nedostupnou hygienou se ovšem můžou hodit. Tady neradily diskuze, ale rodina, takže krém Dove, antibakteriální (to bude nejspíš jenom reklamní nálepka, ale budiž) mýdlo Dettol a opalovací krém "dvacítku".

Poněkud seriózněji by se ovšem mělo přistupovat k čištění vody. Na trhu je celá řada důmyslných chemicko-mechanických přístrojů, které ve vteřině vytvoří z kalné louže bezmála průzračné jezírko. Dají se použít opakovaně a jejich rozměry jsou minimální. Tomu ovšem odpovídá i vyšší cena. Stejnou práci by měl zastat prostředek české firmy SANOSIL na čistě chemické bázi. Účinnost výrobku proti bakteriím a virům se tváří skoro až ultimátně. Balení vystačí na 80 litrů a lze jej zakoupit v lékárnách. Vodu také musí být v čem přepravovat. K tomu dobře poslouží bezzápachový, tvrzený a lehoučký plast od NALGENE.

"Kde je světlo, tam je život." To jsem kdysi četl jako propagační moudro k čelovkám BLACK DIAMOND Spot. Nechal jsem se zlákat jejich rafinovanou jednoduchostí jdoucí ruku v ruce s funkčností a zatím jsem nelitoval. Neméně funkční jsou také kapesní zavírací nože vyrobené a darované firmou MIKOV v Mikulášovicích. Nám určitě poslouží dobře. Uvidíme, jestli o ně projeví zájem i náčelník.

Prodloužená ruka a ještě "prodlouženější" oko. To je kamera SONY NXR-NX5U. Stálo hodně krve a potu zapůjčit pro expedici tento nástroj, ale dobrá věc se nakonec povedla díky součinnosti katedry psychologie Provozně-ekonomické fakulty a Institutu tropů a subtropů ČZU v Praze. Institutu patří také dík za poskytnutý grant z Interní grantové agentury a příspěvek na mobilitu, a to všem účastníkům výzkumu. Helena a já jsme ještě podpořeni z americké asociace The Explorers Club Exploration fund grantem.

Vzhledem k omezeným logistickým možnostem jsem se rozhodl pracovat bez stativu.

Jestli nechám brýle doma, tak přijdu o dobrou polovinu krásy Amazonského pralesa a jeho obyvatel. I když třeba by mě mé zbývající smysly překvapily nepoznanou aktivitou. Kdo ví.

Bez papíru to nepůjde, takže beru složku s pracovními materiály o floře a fauně peruánské Amazonie, původních obyvatelích, nedřevních zdrojích, výzkumné metodologii atd. Jelikož nestíhám dočíst v Praze, přibalím i "Tales of a Shaman's Apprentice" (Příběhy šamanského učně) o etnobotanickém pátrání Marka Plotkina po léčivých rostlinách Amazonského deštného pralesa. Hodit se bude i nádherná fotopublikace "Úděl amazonských stromů" a vydání časopisu Země světa o Peru. Mezi cestovatelské nutnosti patří očkovací průkaz, kopie všeho důležitého (doklady, průkaz, karty) a samozřejmě aktuální mapa. Španělský slovníček chybí pouze na fotce.

Zatím stále uvažuji, jak moc budu chtít nebo spíš budu moci pracovat s notebookem Toshiba NB 100 oproti propisce a papíru. V každém případě je ale potřeba disk k ukládání fotografií a hlavně audiovizuálního materiálu z kamery Sony, která v lednu 2010 prvním modelem na světě, v jehož těle už není zabudován páskový DV systém nahrávání, ale čistě digitální systém AVCHD na paměťovou kartu či harddisk. Budu mít dvě karty 64 GB a disk 120 GB, což by mělo vystačit na přibližně 46 hodin záznamu v HD kvalitě rozlišení 1440x1080, 25 snímků za sekundu. Mls pro techniky.

Moje milá sestra mi přibalila také něco dárků. Určitě se budou líbit všem bez rozdílu.

Už se blížíme do finále. Obtěžkám se pravděpodobně ještě foťákem CANON 400D, na jehož brašně budou viset tři talismany pro štěstí. Tím nejstarším je mušle, kterou jsem dostal od holčičky Maji během výzkumu v Srbsku. Novějším pak islámský tasbih. Svazek 99 korálků sloužících k rozjímání nad jmény Alláha, jež jsem si dovezl z cest po Turecku a všude mě od té doby provází. Posledním pak přívěsek symbolizující nezdolnou kyrgyzskou krajinu přivezený a darovaný Ivčou Nádvorníkovou speciálně pro úspěch cesty do Amazonie. Teď už se mi vážně nemůže nic stát.

.... a to všechno se sbalí do expedičního batohu DOLDY Pumori TR 75, který si v tomto roce odbyl premiéru zahřívacím kolem čtrnáctidenního stopování po Francii.

Doufám, že Vás tato miniexkurze do útrob "batožiny" moc neunavila, a pokud nepřišla vhod právě teď, tak si na ní v ten pravý čas vzpomenete. Každý se totiž čas od času ocitá v krajině, která svou neznámostí zostřuje všechny smysly. Jedu do té své...

Hop, hop a letím.

Sledujte nás zde...

O krajinách vnitřních i vnějších

2011-08-25T21:59:00.009+02:00

Co jste dělali včera odpoledne? Ve východním Peru se v 17:45 SEČ zatřásla zem silou 7.0 Richterovy stupnice.

Zdroj: earthquake.usgs.gov

Stejně silné zemětřesení zasáhlo v roce 2010 Haiti a připravilo o život na 200 000 lidí. Rozdíl mezi životem a smrtí byl tentokrát v hloubce. Zprávy z Peru totiž uvádějí, že k němu došlo 82 km od Pucallpy a 140 km pod povrchem, což je v porovnání s Haiti o 125 km hlouběji. Nejsou tak naštěstí hlášeny významné škody ani oběti. Co se taky člověk od paní Papírníkové na studijním oddělení Institutu tropů a subtropů nedozví, že. Nebýt jí, asi by mi to museli usedlíci vyprávět až na místě. V tom případě bych ale nenašel fascinující seismické mapy, které mi například prozradily, že podél řeky Ucayali, kam s výpravou míříme, je aktivita v této hloubce relativně častá. Milovníky map už dávno napadlo kliknout si na obrázek vlevo a přesvědčit se.

Ačkoliv se na nás Peru doslova třese, mám v Praze ještě čas na přípravy. Mezi ty patří třeba dohadování s přítelkyní, jestli se mi hodí prášky proti průjmu na předpis nebo ne. Já tvrdím, že bude mít aspoň šaman šanci předvést své znalosti a ona zuří. No vážně, už takhle mi v krvi koluje chemie za 4600,-, a to se ještě musím v lékárně zastavit pro antimalarika s příhodným názvem Malarone za 1100,- a dvě krabičky antibiotik za 450,-. Jelikož jsem nikdy neměl tu čest s nějakou vážnější chorobou, cítím se skoro až kontaminovaně. Teď to chce také vyzkoušet trochu přírodních "utišovadel".

Zdroj: ayahuasca-info.com

Když jsem v listopadu začal uvažovat, co všechno by mohla cesta do Amazonie obnášet, první, co mi všemocný Google nabídl, byl odkaz na stránky o ayahuasce [ajavasce]. Nejedná se o žádnou oblíbenou turistickou destinaci, i když s turistikou může mít tento nápoj leccos společného, ale o substanci, která je v různých obměnách receptur i názvů známa až překvapivě velkému množství kmenů žijících po celé ploše pralesa. Základem pro odvar, jež v padesátých letech pro západní vědu objevil zakladatel etnobotaniky Richard Evans Schultes, je liána rodu Banisteriopsis caapi.

Prostředek v tomto případě ale není tak podstatný, jako cíl samotný, který ve své rozmanitosti zahrnuje komunikaci s duchy pralesa či léčení duševních nemocí. Fascinující na celé věci je, že zážitek popisovaný těmi, kdo s látkou přišli do styku, není kulturně podmíněný, a přesto je zkušenost z něj hluboce individuální. Takový dojem mám po přečtení knihy Prales vizí, z článku v National Geographic i uměleckých děl. Všichni "vidí" podobné obrazce, které vyústily až v ornamentiku, jež proslavila kmen Shipibů. Všichni "vidí" realitu, jíž prostupují zoomorfní tvary obyvatel pralesa zalitou podobnými barvami. Nemluvě o tom, že všichni po prvních požitích neskutečně zvrací. Co ovšem na druhou stranu lze za velmi individuální považovat, je výsledná zkušenost, kterou například Don Amaringo otiskuje do "vizionářských" obrazů a americký doktor Gabor Maté využívá k léčbě těžce drogově závislých pacientů.

V tuto chvíli sice neplánuji zaměřit kameru na tzv. liánu smrti, ponechám však osudu, co ashanincký šaman ve svých rukou vykouzlí. Snad to nebude zemětřesení.

Nechte se vtáhnout do nitra pralesa, může vás to uzdravit.

"Když nás pohltí patra zeleně,"

2011-08-10T00:26:00.003+02:00

"...hlavou mi bleskne vzpomínka na večer, kdy jsem ležel v posteli a za světla lampičky obracel stránky plné fotografií. Četl jsem tehdy, že příroda svou "katedrálu" pro nejsložitější společenství živých organismů na planetě vytrvale vyvíjela po 30 milionů let. Teď jsem konečně tady a nedokážu popsat své pocity..."

Budoucnost si zatím jen představuji. Co se ovšem děje právě dnes, je obracení stránek s fotografiemi českého geobotanika Jana Jeníka ve sborníku "Kapitoly ze života v tropech a subtropech". Je to opravdu pozoruhodná knížka, která dýchá láskou k přírodě, ale také hlubokou erudovaností autora.

Kde že to nedokážu popsat svoje pocity? Průměrný roční úhrn srážek 2000 mm (mírné podnebí České republiky do 400 mm), průměrná teplota 30°C s malými výkyvy mezi dnem a nocí, ale relativní pocit tepla je vyšší díky až 95% vlhkosti. Není proto divu, že je v pralesích uložena největší část biomasy Země: 900 miliard tun sušiny, tedy přibližně polovina veškeré organické hmoty na povrchu zeměkoule, a to včetně oceánů, jak píše Jan Jeník.

"Ze všech soudobých studií vyplývá, že tropický deštný les je organizované společenstvo... stává se chaotickým teprve po hrubém zásahu zvenčí, který poruší jeho strukturu a funkční rovnováhu. Tímto zásahem může být třeba vichřice, povodeň, zemětřesení nebo lávový proud, ale nejčastěji jím je člověk, který kácí a pálí prales, aby si uvolnil místo pro stavbu sídlišť, cest nebo pro zemědělské plodiny."

Na místě, kde před sto lety prolétla vichřice či povodeň, opět vyrostli původní velikáni, protože stromy padaly miliony let a budou padat i nadále, ale tep systému poběží dál. Člověk se svými hodinkami a netrpělivostí mu však nedává šanci. Ukusuje kus za kusem, jelikož plocha, která nevytváří zisk, je neužitečná a musí se proto zkultivovat. Kácení s 21. stoletím neustává, ale naopak narůstá jako v případě ekonomicky se vzmáhající Brazílie. Co je to za hlas, který nás nabádá přestat, a který podnítil k akci i Jacoba Andréna?

Byli jste šťastnější než já a na Jednom světě 2011 viděli hravý švédský film "Jag köpte en regnskog" v překladu "Koupil jsem deštný prales"? Pokud ano, určitě si vzpomínáte na hlavní myšlenku dokumentu, jehož hrdinou je mladík, který si uvědomí, že vlastní kus pozemku v Jižní Americe a rozhodne se jej najít. Jeho učitelka v mateřské školce totiž kdysi uvažovala podle ekonomických pravidel hry, rozhodla se je dodržet a děti podnítila ke společnému nákupu kousku Amazonského deštného pralesa. Má smysl snažit se být na trhu rychlejší, než těžařské koncerny?

Zauvažujte na chvíli. Byli byste schopni zorganizovat podobnou akci? Pokud pořád uvažujete, klikněte na obrázek dole a staňte se majiteli 31 156 fotbalových hřišť v peruánské Amazonii. Možná brzy zaskočíme na návštěvu...

Na počátku bylo slovo, a to slovo znělo PERU

2011-08-05T21:53:00.002+02:00

Na rozdíl od Bible ovšem víme celkem přesně, kdy bylo vysloveno - v listopadu 2010. Když ovšem uvážíme, že stejně jako v mýtech mnoha národů od Toltéků až k Aboridžincům není tak úplně důležité kdy se něco stalo, ale spíše co se odehrálo, tak přesná datace koneckonců nebude tím nejzásadnějším.

Za to co si totiž můžeme dosadit utvoření výzkumného týmu, jehož alfou se stal deštný prales peruánské Amazonie a jeho role životního zdroje. Zdroje biologické rozmanitosti, jež nenahraditelně mizí z tváře planety ukusována nejen plošnými těžebními zásahy, ale také relativně drobnou aktivitou místních zemědělců, která je však v součtu srovnatelně ničivá. Zvyk bývá železnou košilí, a pokud sami nedokážete nahlédnout důsledek vlastního počínání, pak je jakákoliv vůle k jeho změně mizivá.

"Ani původní obyvatelé, Shipibo-Conibo pro příklad, si nejsou vědomi skutečnosti, že prales není nekonečným a trvalým zdrojem. Všeobecně rozšířené je navíc vnímaní hodnoty, která je přisouzena zemědělské půdě. Prales je pak pouze překážka k jejímu dobytí," řekl mi Ing. Bohdan Lojka, který pod hlavičkou Institutu tropů a subtropů vede od roku 2003 v oblasti agrolesnické projekty zaměřené na podporu udržitelného zemědělství.

Tohle byly jedny ze střípků poznání, jež jsme vstřebávali z vyprávění našich kolegů, a které nás vedly až k rozhodnutí se do oblasti vypravit a "vhodným, vnímavým a udržitelným" způsobem sami přispět k ochraně Amazonského pralesa a jeho obyvatel.

Na těchto stránkách bychom Vás rádi seznamovali s průběhem výzkumné cesty, s našimi příběhy, myšlenkami, a pokud bohové Amazonie přimhouří obě oči, tak i objevy. Budeme rádi, když se s námi budete dělit i Vy.
a
Vzhůru do pralesa!!!
a
za Helenu a Veroniku, toho času v Guatemale a Etiopii, Pavel z Prahy :)
a
P.S.: Závěrem jako první bonbónek - série fotografií na téma "Jak jsme psali žádost pro Celouniverzitní grantovou agenturu ČZU v Praze".